Ty přece dávno víš, že nastala
veliká potřeba všech nepatrných věcí,
těch ze všech nejmenších
a ještě mnohem menších...

Jan Skácel

Často se můžeme setkat s představou, že některé nemoci či potíže jsou čistě fyzické, jiné čistě psychické a jen malá skupina onemocnění spadá pod označení „psychosomatické“ (např. kožní problémy a ekzémy, alergie, astma, poruchy příjmu potravy, únavový syndrom…). Tuto představu však vnímám jako zavádějící.

Všechny naše nemoci, potíže či problémy jsou psychosomatické, protože člověk sám je psychosomatický. Každá těžkost těla (oslabení, nemoc, úraz) má odezvu v našem myšlení a cítění a stejně tak každá naše myšlenka a následný pocit má odezvu v našem těle. Někdy je nám to více zřejmé (např. reakce těla na silné emoce – bušení srdce, zrychlené dýchání, třes, horkost či chlad), jindy odezva probíhá tak jemně, že ji ani nepostřehneme, probíhá však vždy.

Čím více si uvědomujeme skutečnou moc myšlenek ovlivňovat hmotu – nejdříve naše tělo a jeho prostřednictvím svět, tím více přijímáme zodpovědnost za své myšlení, vnímáme ho jako mocný nástroj a přestáváme s ním zacházet ledabyle.

Myšlenky nás „napadají“ stále, záleží však na nás, které pustíme, či které si podržíme a začneme je rozvíjet a řetězit. Je dobré si všímat, jak na nás která myšlenka působí, jaké v nás vzbuzuje pocity. Je dobré být k sobě natolik laskavý, aby nám opravdu záleželo na tom, jak se cítíme. Těžké nepříjemné myšlenky, kterým se pravidelně věnujeme a rozvíjíme je, vedou k opakovaným těžkým pocitům a následným chronickým nepříjemným projevům těla.

Procítění těchto principů přináší přijetí větší zodpovědnosti za svůj život, což můžeme zpočátku vnímat až jako příliš těžké a zahlcující. Zároveň se však zesiluje osvobozující pocit moci utvářet svůj život. Bereme si zpět svou moc, kterou jsme naučeně odevzdávali svému okolí – rodině, partnerům, přátelům, pracovnímu a sociálnímu prostředí apod.

Není příliš pravděpodobné, že z převládajících těžkých pocitů (strach, zlost, smutek, zoufalství…) náhle skočíme do plné radosti a spokojenosti. Můžeme však uvěřit, že nejsme oběťmi života, že jsme jeho spolutvůrci a vědomě se vydat směrem, kde se budeme cítit stále lépe. Je možné mířit k větší spokojenosti, lehkosti a radosti zvolna, poklidně, svým vlastním přirozeným způsobem a tempem.

 _____________________________________________________________________________________________________

„Cesta životem koneckonců není ani tak cílová stanice, jako způsob jak jdeme.

Kráčíte-li příliš rychle, mnohé vám unikne.

Vědět přesně, kam máme namířeno, může být nejlepší způsob, jak sejít z cesty.“

  Čuang´C